AMSTERDAMNED 2005

“Jestliže máte peníze, nebojte se je všechny utratit.”

Rough Guide, New Zealand

 

Cesta tam

Podskalák s karavanem vyjížděl už 28.7.05 večer. Sraz zbylých aut měl být druhý den ve 3,15 u pumpy na Folmavě. Ovšem: Karel Fait nepřišel, nezvedal mobil, a probudil se až po sáhodlouhém zvonění u domovních dveří. Rosimu “91” pro změnu nesvítilo jedno ze světel. Takže sraz na Folmavě proběhl později a po občerstvení jsme vyjížděli do Němec cca ve 4,30.

Vlastní cesta proběhla vcelku v pohodě. Za slunečného počasí jsme na začátku dálnice A6 přibrali auto s fanoušky a pak už to jelo. Za připomenutí stojí Rosiho manévr na sjezdu z dálnice u Utrechtu, když zapomněl odbočit – ten byl jak z amerického filmu.

Večer 29.7.05

Podskalák na nás čekal před Amsterdamem a v pohodě a v plném počtu jsme dorazili do kempu. Ubytovali jsme se a po v některých případech poněkud problematickém postavení stanů jsme vyrazili hledat halu.

Hala nás překvapila – vcelku příjemně. Komplex tří hal, 2 byly zhruba rozměrů haly domažlické, ovšem ta třetí stála za to, vešla se tam 2 hřiště vedle sebe. 12 šaten, bistro s pivními pípami… co víc si přát? J

Od haly jsme rychlým manévrem unikli bouřce a dorazili k moři do Zandvoortu, kde se někteří ve vodě překvapivě příjemné teploty vykoupali (velmi osvěžující!).

Zpět do kempu, tramvaj a večerní procházka centrem města. Teplo, skoro jasno. Red Light District jsme tentokrát ještě nenalezli, vše se odehrávalo jen v mírně alkoholickém duchu.

Po návratu do kempu návštěva místního baru, kde hrála překvapivě výtečná kapela 4 poněkud zhulených chlapců. Mnozí ji neocenili, ale pivo chutnalo snad opravdu všem.

Ráno 30.7.05

V noci začalo pršet. Rosimu se ve stanu jako bonus vytvořil bazén; jiné stany promokly mírněji. V nepříliš rozverné náladě jsme vyrazili do haly. Taktak jsme se rozcvičili a už proti nám stáli domácí FB Agents.

FB Agents 2:1

V sestavě s jednou příjemnou blondýnkou (hrající první finskou ligu žen!) a jedním olbřímím ženomužem nás ze začátku sevřeli a můžeme děkovat Martinovi v bráně, že jsme rychle neprohrávali. My nebyli schopni kloudné akce; tristní začátek. Postupně ovšem tlak domácích opadal a hra se začala vyrovnávat, což vyvrcholilo Lukášovým gólem po Rosiho přihrávce zpoza brány. Hra zůstávala vyrovnaná, ale nám se podařilo vstřelit druhý gól (Bobr). Potom jsme ovšem inkasovali a o výsledek jsme se strachovali až do konce zápasu; to se stalo v Amsterdamu zvykem.

Blondýnka Jenni Raitavuo na nás nebude vzpomínat ráda; dostala míčkem do oka a pak ji Rosi galantně, jak je jeho zvykem, přehodil přes mantinel.

UHC Sharks Muenchenstein 3:1

Švýcaři se smáli, až se za břicha popadali, když nás před zápasem viděli v bistru, jak doplňujeme tekutiny Heinekenem; byli nám pak docela vyrovnaným soupeřem, leč prohráli. V bráně byl tentokrát Pepa Souček a pochytal toho spoustu. Všechny góly zařídila naše první lajna, zatímco ostatní se spíše vezli a bránili.

 

 

The Mighty Devils Aalst 3:1

Nejslabší náš protivník na turnaji. Taktéž holka v obraně, ta ovšem první ligu nehrála a nejspíš nikdy hrát nebude, a řada hráčů věku velmi velmi teenagerského. Vlasta Rubáš v bráně málem vychytal první mezinárodní nulu, jenže Roman Krubert to nedokázal unést a namazal soupeři na jediný gól. Konečně se gólově chytila druhá lajna, když v první Rosi “91” nehrál pro bolesti paty.

Postup do čtvrtfinále

z prvního místa základní skupiny znamenal splnění prvního cíle: skončit někde kolem poloviny startovního pole.

Probádali jsme okolí haly, koukli jsme na Olympijský stadion, dali jsme si kuře ve Fast Foodu a šli jsme na prvního čtvrtfinálového soupeře.

SC Sonics 2:3

První prohra na turnaji. Soupeř se ujal vedení, my ovšem srovnali Rosim a Milan Švajka vstřelil dokonce vedoucí gól. Pak jsme se ovšem začali bát vítězství, pasivní hrou jsme umožnili soupeři 90 vteřin před koncem srovnat a v poslední sekundě jsme inkasovali gól znamenající prohru. Následovaly drobné rozmíšky v kabině a všeobecné zklamání. Darovaná tanga se soupeřovým emblémem byla jen chabou náplastí na hluboký v srdci bol. Naštěstí den ještě neskončil.

Večer 30.7.05

Po deštivém ránu se počasí zlepšilo alespoň na oblačno – nakoupili jsme v supermarketu, pojedli a vyrazili na Leidseplein, kde se měla konat proponovaná party. Party? Na onom místě byla spousta stolů, kde si člověk mohl sednout, dát si pivo a plkat. Party, jak si ji mnozí z nás představovali, se nekonala. Nicméně i tak jsme se nenudili. Jekyll si popovídal se zástupcem pořádajících “agentů” Ulrikem Jonssonnem, Slouky si nechal předvést k pohovoru výše zmíněnou Jenni Raitavuo, aby pak mlčel jako ryba a nechal poněkud ztěžklou konverzaci opět na Jekyllovi; ostatní statečně upíjeli, a pak toho bylo dost a davem šla jednoznačná zvěst: “jedem za kurvama!!!”

Red Light District jsme našli již snadno, a se spoře oděnými děvami více či méně lepých tvarů v červeným neonem ozářených výlohách byla výborná zábava, v níž hrál prim jednoznačně Bobr. Objevil dokonce i naši, českou děvenku z Ostravy, se kterou jsme setrvali v srdečném (a poučném) rozhovoru. Našli se pak dokonce i tací, co… ech, škoda povídat!!! :)))

Kolem třetí jsme se postupně navrátili do kempu; v noci již opět pršelo.

31.7.2005

THC Mariánské Lázně 3:2

Ráno jsme to stihli (s bolehlavem a těžkýma nohama) právě akorát na nástup. Nicméně v brance s Pepou jsme od začátku Mariánky přehrávali, Podskalák nás po rozehraném trestňáku poslal do vedení, Jekyll ho po zpětné přihrávce Karla Faita potvrdil. Pak ovšem Mariánky snížily, Lukáš získal zpět dvoubrankové vedení, ale další slovo patřilo opět soupeři. V nervózním závěru jsme nakonec vítězství uhájili.

 

UHC Basilej United 2:1

Možná nejlepší utkání na turnaji (?). Stačila nám remíza, ale soupeře jsme od začátku téměř k ničemu nepustili, Martin zachytal, navíc jsme vstřelili dva góly, a i když Basilej snížila, na zvrat v utkání už neměla. Ze druhého místa čtvrtfinálové skupiny jsme prošli do semifinále.

 

Semifinále

Kekava 1:4

S přehledem nejlepší protivník, se kterým jsme se utkali, o vítězi nebylo ani na chvíli pochyb. Pepa záhy dostal 2 góly, a i když jsme v přesilovce se speciální formací zásluhou Romana Kruberta snížili, brzy jsme opět inkasovali a pak už nás soupeř nepustil k míči. Snad největším zážitkem bylo, když při našem signalizovaném vyloučení odvolal soupeř brankáře a v šesti rozpoutal kolotoč, jaký se nevidí. Ovšem i celý náš tým za předvedený výkon zaslouží pochvalu – všichni do toho šli po hubě.

Zápas o 3. místo

SC Sonics 5:4

Podruhé jsme se utkali s SC Sonics z Finska, z Turku. V brance nastoupil opět Martin, a začali jsme dobře. Konečně se prosadila i 3. pětka, když Hajnej překvapil všechny včetně sebe a ze střední vzdálenosti zavěsil, vzápětí dorážel po Bobrově přihrávce Rosťa. Pak ovšem začal hrát soupeř – do přestávky srovnal a po dalších pár minutách už vedl o dva góly! Rosťa si pak došel pro penaltu, kterou sám s přehledem proměnil, a po chvilce se uvolnil Bobr a bylo opět srovnáno – 4:4! Do konce hrací doby už pak nedal nikdo nic, a tak došlo na penalty.

Začali Finové, a první jejich hráč proměnil. Rosi sice vzápětí taky, ale gól nebyl uznán pro zpětné posunutí míče. 0:1 po první sérii. Fin nedal, ale Bobr taky ne. Stav stejný. Chtěli jsme něco udělat, a tak jsme poslali do brány Pepu. Ve třetí sérii už to vypadalo bledě – Fin skóroval a Lukáš vystřelil vedle – 0:2. Museli jsme všechno dát a Pepa všechno chytit. Čtvrtý Fin nedal, Jekyll si pak došel před brankáře a zavěsil do vinglu 1:2. Pátého Fina opět Pepa vychytal. Všechno bylo na Milanovi, který šel na penaltu s takovou grimasou, že to celou střídačku rozesmálo. Ovšem bekhendový blafák Milan vyčaroval bravurně – 2:2 po pěti nájezdech! Další Fin nedal, a ke slovu znovu přišel Rosťa. Při svém třetím nájezdu toho zápasu brankáře prostřelil k pravé tyči a vzápětí zmizel pod oranžovou (!) lavinou.

Ve finále Kekava nedala šanci Deitingenu, jasně zvítězila 6:1 a potvrdila tak svoji naprostou převahu na celém turnaji.

Stínem vyhlašovacího ceremoniálu byla skutečnost, že poháry (spíše pohárky) dostala jen mužstva na prvních 2 místech – a bez poháru to přece není ta správná oslava, že ne? Diplom je pěkný, ale…

Večer 31.7.05 a cesta zase zpátky

Po ukončení turnaje valná většina týmu odjela domů. Zůstalo jen 5 největších “držáků” – a byli odměněni pěkným výkonem Hajného, který intoxikován spletl si v noci cestou ze záchoda stany a uložil se ke spánku do stanu k mladé francouzské dvojici, aniž by si ta zprvu něčeho nepatřičného všimla. Až po nějaké době překvapilo zřejmě galskou dívku, že její milý má pojednou čtyři ruce, a zburcovaní žabožrouti vykázali po kratší šarvátce statečně se bránícího Hajného ze stanu.

Ráno už bylo opět krásně, ale silnice domů nekonečně dlouhá.

                                                                                                                      Jekyll